Květen 2010

Úklid klubovny

5. května 2010 v 16:23 | Kerol |  Aktuální dění

Zveme všechny schopné členy oddílu i jejich rodiče na brigádu v naší klubovně, která  se pravděpodobně bude konat 15.5.2010. Pokud bude pršet, přesouvá se brigáda na 29.5.2010.


O co jde ?

Protože je třeba naší klubovnu i její okolí zvelebit a zkrášlit, pořádá se tato akce, která je spíše pro starší, schopnější členy (tím ale nechci říct, že by ti malí nebyli šikovní ;-)).

Výběr prací je opravdu bohatý :
výstavba nové střechy (to budou dělat dospělí), natírání okenic, oprava (natírání a předělání) brány a branky plotu, uklízení skladu podsad, terénní úpravy - sázení stromků, odstraňování starých pařezů, lehčí výkopové práce a spousta dalších.......

Nářadí a občerstvení samozřejmě zajištěno. Těšíme se na vaši účast ! :-)

Výlet na Ivančenu 24.4.2010

5. května 2010 v 16:01 | Bára |  Proběhlé akce
24.4.2010 na svátek Svatého Jiří, patrona všech skautů, jsme se vypravili k mohyle Ivančena, která vznikla na památku skautů popravených před koncem druhé světové války v Polském Těšíně. Doposud jsme vždy vystupovali k Ivančeně individuálně, ale letos jsme se rozhodli přidat k zástupu skautů nejen českých, ale i zahraničních a vystoupit k Ivančeně spolu s nimi. A tak jsme se srazili v sobotu ráno na nádraží a narvali se s davem dalších skautů do vlaku. Chudák Shrek musel podstoupit působení veselých Vlčat a Světlušek z nějakého cizího střediska, kteří hráli veselé hry a velmi si to užívali. Ve Frýdlantě jsme se nedostali do prvního autobusu, který pendloval mezi Malenovicemi a Frýdlantem, ale protože jsme slušně vychovaní a nikam se nerveme, tak nám to nevadilo a počkali jsme až se vrátí i pro nás... což se nám ve finále výpravy docela nevyplatilo, ale o tom až později. Další zrada nastala, když nás autobus nevyhodil u hotelu Bezruč, jak bylo slíbeno na netu, ale už v Malenovicích pod Borovou, čímž se nám cesta prodloužila o několik dalších kilometrů. Nu což, nejsme žádné housky, sluníčko svítilo, nic nás netrápilo a tak jsme se zařadili do průvodu stoupajících skautů a vyrazili směrem k Ivančeně. Cestu jsme si užívali, kochali jsme se vyhlídkou do kraje, sem tam odpočinuli, posvačili, četli informační tabule, koukali na ostatní skauty, luštili jejich domovenky a divili se z jaké dálky taky dorazili. V momentě, kdy jsme se propracovali k samotné Ivančeně, nastalo menší zklamání, neboť slíbené nášivky na kroje už byly rozebrány. Nevadí, dostali jsme příslib, že si je můžeme objednat přes net. U mohyly se tísnily davy a davy skautů (v tisku se následně objevila informace, že nás bylo přes 2500), nemělo smysl tlačit se kupředu, nebylo kam. V podstatě jsme jen dle sluchu odtušili, že v popředí probíhá jakási ceremonie, ale neviděli jsme zhola nic. Jelikož jsme se rozhodli, že dnešní den odlovíme ještě několik kešek, rozebraly si děcka obrázky pamětních desek, umístěných na mohyle a vydali se je do davu hledat a vyluštit tajná čísla, která nám měla napovědět, kde přesně se keška nachází. Kupodivu se jim to podařilo docela rychle a tak jsme se přemístili vypočteným směrem a dali se do hledání. Hint nám moc nepomohl, neboť hledat "smrk naproti pařezu" ve smrkovém lese, je opravdu jako ta pověstná jehla v kupce sena... Po nějaké době to naštěstí Báře nedalo a jala se zkontrolovat vypočtené souřadnice a hle! - Vojta se nějak přehlídnul a místo devítky viděl trojku... takže honem všechno napravit a přemístit se jinam... a tam: už byli skauti z Jaroměře, tak nám hledání uběhlo rychleji. Uznáváme pomyslnou porážku: první ji našli "oni". A najednou nám začalo docházet, že nám běží čas. Už jsme se ničím zbytečně nezdržovali a vyrazili k Lysé. Po cestě Bára zaběhla ještě pro jednu kešku naproti Lysé a ostatní odpočívali pod rozcestníkem před samotným výstupem na vrchol. Pod sjezdovkou došlo k vyhlášení závodu s časem: "kdo ji zdolá co 15 minut, dostane čokoládu" a to byla výzva! Vojta byl nahoře za 5 minut a jeho rodný bratr hned za ním v závěsu, ale nakonec limit stihli všichni. Zbývaly nám rovné 2 hodiny do odjezdu autobusu z Ostravice. Ale občerstvení muselo být, jenže než všichni vystáli fronty v hospodě, zbývalo na smlsnutí palačinek sotva pět minut a museli jsme vyrazit. Museli jsme stihnout 8,5 km za 90minut! Bylo to tvrdé, ale zvládli jsme to. Celý sestup jsme se drželi krutého tempa, bez jediné zastávky... a autobus měl nakonec ještě zpoždění... a přijel přecpaný k prasknutí! To nejhorší nás ovšem terpve čekalo - následující dny nás strašně moc bolely nohy!!! Ale stálo to za to!